Loupak.cz - Vtipy

„Cikáne, spíš?”
„Ne.”
„Tak mi půjč stovku.”
„Chrrr!”

Skotovi onemocněla žena, a tak se vydal do pohřebního ústavu. Cestou potkal přítele, který se zeptal: „Neměl bys dříve zavolat lékaře?”
„Musím šetřit,” odporoval Skot, „nebudu platit žádného zprostředkovatele.”

V Rusku se ptá zahraniční novinář stařečka: „Dědo, co budete dělat, až v Rusku nastane blahobyt?”
„Přežili jsme vojnu, přežili jsme bídu, přežijeme i blahobyt!”

První školní den na americké střední škole představuje učitelka nového žáka, Sakira Suzukiho z Japonska. Hodina začíná a učitelka prohlásí: „Uvidíme, kdo ovládá kulturní historii Ameriky. Kdo řekl: Dejte mi svobodu, nebo mě zabte?”
Ve třídě hrobové ticho, jen Suzuki zvedne ruku: „Patrick Henry, 1775, Filadelfie.”
„Výborně, Suzuki. A kdo řekl: Stát je národ a národ nesmí zhynout?”
Suzuki se postaví: „Abraham Lincoln, 1863, Washington.”
Učitelka se podívá na žáky a pokárá je: „Stydím se za vás. Suzuki je Japonec a zná americkou historii lépe než vy!”
Zezadu se ozve tichý hlas: „Polib mi, zasranej Japončíku!”
„Kdo to řekl?” zvolá učitelka.
Suzuki zvedne ruku a bez vyzvání odpoví: „Generál McArthur, 1942, Guadalcanal, a Lee Iacocca, 1982, při valné hromadě firmy Chrysler.”
Třída ztichne, jen zezadu se ozve: „Je mi z toho na blití!”
Učitelka křičí: „Kdo to byl?!”
Suzuki okamžitě odpovídá: „George Bush senior japonskému premiérovi Tanakovi v průběhu oběda, 1991, Tokio.”
Jeden ze studentů se postaví a otráveně řekne: „Vyhul mi!”
Učitelka hystericky: „A dost! Kdo to byl teď?!”
Suzuki bez mrknutí oka: „Bill Clinton Monice Levinské, Oválná pracovna Bílého domu, Washington, 1997.”
Další ze studentů se postaví a zařve: „Suzuki je hromada sraček!”
A Suzuki opět klidně: „Valentino Rossi, 2002, Velká cena motocyklů, Brazílie.”
Třída zcela propadne hysterii, učitelka upadá do bezvědomí. Otevřou se dveře a vejde ředitel: „Kurva, takový bordel jsem ještě neviděl!”
Suzuki: „Vladimír Špidla ministru financí při předložení státního rozpočtu, 2003, Praha.”

Výpravu anglických turistů ve Skotsku provádí průvodce labyrintem podzemních jeskyní a říká: „Nacházíme se asi sto metrů pod zemí a celková délka těchto chodeb, které jsou spolu propojeny, je asi deset mil. Ví někdo z vás, jak tyto jeskyně vznikly? Vidím, že neví, tak já vám to řeknu. Vznikly asi před pětadvaceti lety a sice tak, že šel nahoře jeden domorodec v noci z hostince přes pole domů a nešťastnou náhodou mu z kapsy vypadla jedna penny, zakoulela se do králičí nory a on se o této nešťastné příhodě zmínil před svými známými...”

Víte, jakej pes je nejrychlejší?
Ten, co proběhne somálskou vesnicí.
A víte, kterej pes je nejblbější?
Ten, co to zkusí.

Přijde cikán na úřad práce, ptá se po zaměstnání, a že chce práci v teple a dobře placenou. Úřednice se ho zeptá: „Jaké máte vzdělání?”
„Dvě třídy základní školy,” odpoví Dežo.
Úřednice na to: „Tak to bych pro vás měla místo ředitele v bance. Pracovní doba šest hodin denně, plat sto tisíc a dovolená šest týdnů.”
„Pani, vy si ze mě robitě srandu, né?” rozčílí se cikán.
„Ale pane,” namítne ženská, „vy jste začal!”

Jak se řekne maďarsky včela?
Seremed.
Jak vosa?
Neseremed.
Jak čmelák?
Neseremedturbo.
A sršeň?
Neseremedturboagresor.

Ivan si potřebuje u lichváře Karpelese nutně vypůjčit rubl. Dohodnou se, že dvojnásobek peněz vrátí na jaře. Jako zástavu nechá Karpelesovi sekyru. Když je Ivan na odchodu, Karpeles na něj volá: „Poslyš, Ivane, kdoví jestli ty peníze na jaře budeš mít. Nemohl bys mi polovinu vrátit už teď?”
„To je nápad,” říká si Ivan a rubl mu hned vrací.
Cestou domů přemýšlí: „To je zvláštní. Rubl je pryč, sekyra je pryč, ještě jsem rubl dlužen a přesto se zdá, že je všechno v pořádku.”

Jedna cikánka přemlouvá druhou: „Eržiko, půjč mi tepláky.”
„Nepůjčím, já jdu taky na diskotéku!”